Tak to má „nastaveno“ velká většina normálních lidí. Chtějí být doma a v klidu. Samozřejmě, že jsou i jiní. Takoví tuláci, například horolezec je doma jen když musí. Někoho prostě volají dálky, někdo je zase rád ve svém hnízdečku.  

Samozřejmě i běžný člověk si rád někam zajede, ale po návratu si většinou řekne, že tam bylo dobře, ale doma je doma. Je spokojen, že je zpět a hned začne se svými oblíbenými činnostmi. A také se někdy zaříká, že už by na dva týdny nikam nejel, ale za rok se na dovolenou vydává znova, aby po návratu zase opakoval tutéž větu. 

Někomu cizina nevadí a po domově ani nevzdechne. Jiný zase vzpomíná a rád. Velká většina těch, kteří jsou odloučeni kvůli práci například, si domova umí vážit. Další člověk má zase domov tam, kde zrovna spí.  

Bydlení doma je však bydlení doma a proti tomu je všude jen „nápodobně“.  

Kdekoli jinde si nesnažíme bydlení tak moc zpříjemňovat. Jeden důvod je ten, že víme o tom, jak krátkou dobu zde budeme. Takže to nemá smysl. Druhý důvod je takový, že nemáme k tomuto bydlení vztah. Prostě je to jen pokoj, kde budeme určitou dobu a tím to zvadlo. Basta fidli.  

Doma však zvelebujeme své bydlení v jednom kuse. Tu přineseme ze zahrádky kytku, nebo ji někdo někde ukradne, tu si vyměníme závěsy, nebo vymalujeme znovu celý byt. Což sice samo o sobě nepůsobí radost, ale starost. Radost je až pak po vykonané práci. Malování bytu je totiž činnost dosti o nervy, ale to jistě znáte sami. 

Koupě nového koberce také zpříjemní pohled na podlahu a nové osvětlovací těleso zase pohled na strop. Všechno ke všemu a máme byteček jako klícku. Jen aby to vydrželo.  

Snažíme se, staráme a tím nám vznikají okamžiky, kdy jsme doma skutečně nejraději a nevyměnili bychom to ani za milion dovolených na těch nejhezčích místech světa. Protože to úplně nehezčí je právě u nás doma.